Domnívám se, že my sociální pracovníci nesdílíme žádné obecné příběhy z vlastní historie. Mám na mysli takové, které všichni znají a někteří je považují za hezké, zatímco některým se nelíbí; ale které jsou o sociálních pracovnících, ne o příslušnících jiných profesí, kteří - možná - ovlivnili sociální práci. Učebnice teorie sociální práce sice zmiňují naše předchůdce, ale kolik jmen vás napadne, když se vás teď zeptám na "Freudy, Frommy a Rogersy" sociální práce?
V této kapitole Vám chceme přinášet příběhy o hrdinech a hrdinkách sociální práce - o lidech, kteří mohou být i nám dnes přínosem. My tyhle příběhy ale neznáme, proto vás prosíme, abyste se s námi vydali po stopách našich předchůdců. Kromě historických postav oceníme i vyprávění o tom, jak se v minulosti sociální práce dělala, jak vypadala praxe, jakých pravidel se sociální pracovníci drželi, čím se řídili při výkonu profese, co se učilo….
Pište prosím na e-mailovu adresu:
web.pksp@seznam.cz . Michaela Límová
Historie sociální práce - Počátky sociální práce
Přemysl Pitter
Tento pedagog, pacifista, spisovatel, redaktor, se narodil 21.6. 1895 v Praze a zemřel 15.2.1976 ve Švýcarsku. Bojoval v I. světové válce ale odmítal zabíjet, za což mu hrozila poprava..Propagoval vegetariánství. Vyučil se typografem a po válce začal studovat Husovu teologickou fakultu, Husa označil s jeho pojetím pravdy za mezník novověku. Působil v různých pacifistických organizacích. Chtěl ale co nejvíce pomáhat i prakticky a začal se věnovat se chudým dětem. Kladl důraz na hledání smyslu života ve službě těm, kdo to potřebují. V roce 1922 otevřel pro děti tzv. Milíčův dům, který byl postaven díky příspěvkům příznivců P. Pittra a sponzorovi K. Skorkovskému.V domě v Mýtě u Rokycan nalezly zázemí děti uprchlíků z české i německé strany po Mnichovu. Za okupace skrýval a podporoval židovské děti a i po válce se stal zmocněncem pro jejich ochranu. Zřídil pro ně ozdravovny v zámcích v Olejnici, Kamenici, Štičíně a Lojovicích. V objektech pracovali dobrovolníci a židovské děti tam žily společně s německými dětmi zase z českých internačních táborů. Tyto zachráněné děti všechny přežily díky důkladně hygieněa péči. "Ani jedno dítě neonemocnělo skvrnitým tyfem", mohl se Pitter hrdě pochlubit. Nejhůře klasifikoval po zdravotní stránce polské děti.
Po válce se zasadil za humanizaci internačních táborů, kde byli umístěni němci. Podmínky v nich byly srovnatelné s koncentračními tábory, jen délka pobytu je odlišovala. Pitter nerozlišoval národnost, a proto pečoval i o německé děti, které na tom byly mnohé také velmi špatně. Pomocí zdravotní péče a laskavostí se tak nenásilně pokoušel převychovávat - a měl dobré výsledky. I v některých propagandou zpustošených hlavách německých hochů postupně .převládla úcta k tomuto muži, kterému ač zemřelo v koncentračních táborech mnoho přátel, dokázal se povznést a tolerancí smiřoval nesmiřitelné.
Po únoru 1948 se dostal do křížku s komunisty, byl odsouzen a dostal se do uranových dolů, proto v roce 1951 uprchl a emigroval. Pracoval v táboře Valka u Norimberka. Působil také v mediích: namátkou BBC, Radie Free Europe a radio Vatikán.
Poté se usadil ve Švýcarsku, kde založil sbor církve husitské, školu pro české děti a Československou společnost pro vědy a umění, Obdržel nejvyšší izraelské vyznamenání "Vyznamenání spravedlivých tohoto světa".
Stanislava Sevčíková
Použitá literatura:
PASÁKOVÁ, J. Osobnost Přemysla Pittra a dějiny, In Balvín, J a kol., Romové a majorita, Ústí nad Labem: Hnutí R, 1997.
PITTER Přemysl, život - dílo - doba, Sborník referátu a diskusních příspěvků semináře konaného dne 27.3.1993 v Pedagogickém muzeu J.A.Komenského v Praze, Praha 1994.
Madeleine Delbrelová
Tato neúnavná aktivistka na poli sociální práce se narodila 24. října 1904 v Mussidanu (Francie). Byla velmi bystrá a inteligentní. Oplývala i uměleckými schopnostmi. V 16 letech se zapsala na Sorbonu a studovala filosofii, dějiny a umění. Když její snoubenec zrušil zasnoubení a vstoupil do dominikánského řádu, začala tato přesvědčená ateistka uvažovat o víře. O konverzi v jejích 20 letech příliš nehovoří, ale byla silně ovlivněna karmelitánskou spiritualitou Terezy z Avily, Jana od Kříže a Terezie z Lisieux. Její úmysl vstoupit do kláštera překazily rodinné události. Působila jako vedoucí skautské skupinky a rozhodla se pracovat jako sociální pracovnice. Společně s dalšími dvěma ženami (zdravotní sestra a učitelka mateřské školy) se rozhodly žít v dělnickém předměstí Paříže v Ivry, kde žili chudí dělníci a pomáhat jim. Radnice byla tehdy ovládána komunisty a tato žena, ačkoli byla křesťansky, ba kontemplativně orientovaná, získala mezi nimi silné postavení a úctu.
Když byl ve Francii zaváděn institut dělnických kněží, hovořila k nim o kontemplativním podtextu veškeré činnosti. Někteří dělničtí kněží se nechávali zvolit do komunistických odborů, aby získali vliv - to Madeleine nikdy neudělala. Nikdy nepokládala ateistické prostředí za ohrožení křesťanů, označovala je za "Bohem přidělená místa". Zemřela náhle 13. října 1963 na srdeční mrtvici, neznáma širšímu okolí, přestože byla na komunisty ovládané radnici "odpovědna za sociální služby města a různými zařízeními, jež vyvolala v život, učinila Ivry příkladným místem sociálních pomocných organizací".
Její spisy jsou dnes přeloženy do několika jazyků, ale v českém prostředí je tato průkopnice sociální práce téměř neznámá.
Stanislava Sevčíková
Použitá literatura:
Teologické texty, 1996, roč.7, str.143.
Teologie osvobození
Sociální práce může čerpat jako ze svého zdroje také z praktikování křesťanství v chudém Jihu pomocí teologie osvobození.
Teologie osvobození vznikla v Latinské Americe jako reakce na bezohledné hospodářské vykořisťování Severu vůči Jihu. V 60. letech 20. století již bylo dostatek tamních intelektuálů, kteří mimo jiné studovali v Evropě a v USA, byli proniknuti nadějí v možnost změny společnosti, kde 5% společnosti spotřebovává 80%, kde HDP 20 nejvyspělejších zemí je 37x nižší než ve 20 nejchudších zemí, na planetě kde s méně než 1 USD musí vystačit 1,2 miliardy lidí a se 2 USD 2,8 miliardy lidí, kde denně umírá 24 000 lidí na následky chudoby a podvýživy, z toho 10 000 dětí.
Tito intelektuálové viděli, že v jejich společnostech mizí přístup k pitné vodě, poněvadž zkorumpovaná vláda dovoluje vypouštět jedovaté látky do přirozených rezervoárů života, do řek atd., pozorovali lhostejnost k životu a zdraví 80% společnosti, Indiánům. Mnozí Indiáni v naději lepšího života se stěhovali do měst, kde ještě více zchudli, poněvadž ztratili tradiční možnosti obživy - zemědělství a vznikly nechvalně známé barriadas, chudinské čtvrtě, plné násilí a beznaděje.
V Latinské Americe je 90% společnosti náboženských. Jednak se jedná o jakousi tradiční religiozitu Indiánů, která "prýští" ze všech jejich pórů, a pak se také transformovala do katolického vyznání. Proto již jmenovaní intelektuálové byli často kněží a řeholníci, kterým bylo zřejmé, že není možné hlásat Boží království, když lidem kručí v žaludku, když vidí obrovské nespravedlnosti, otrockou práci, minimální mzdu stanovenou tak, že pokryje pouze vodu na 14 dní(!) apod. Někteří kněží se chopili i zbraně (Che Guevara), jiní se začali zastávat chudých, kteří byli společností ignorováni a stavěni do pozice zločinců a příživníků. Za tuto "opci pro chudé" byl 24.3.1981 zavražděn při bohoslužbě jinak vcelku konzervativní biskup Oscar Arnulfo Romero v El Salvadoru a 16.listopadu 1989 v téže zemi jezuitská univerzitní komunita v čele s čelným teologem a sociálním vědcem Ignatiem Ellacuriou. Zavražděni nebyli levicovými guerrillami, nýbrž "pravicovými" vojsky svých vlád. Mezi zakladatele teologie osvobození je pokládán peruánec Gustavo Gutiérrez, ale také brazilec Leonardo Boff nebo Enrique Dussel.
Teologie osvobození má samozřejmě své kořeny: jsou to evropští teologové Dietrich Bonhoeffer, Jürgen Moltmann a Johann Baptist Metz, kteří zpočátku hovořili o teologii revoluce. Dalším kořenem je kontroverzní příklon k marxismu, k jeho aparátu vnímání sociální reality, která je nazírána marxistickým aparátem. Výslovně se např. distancují od jeho aplikace v stalinismu a reálném socialismu.Odmítají také teorii třídní nenávisti, naopak ale přijímají "třídní boj", protože tak je realita v Latinské Americe vnímána. Utrpení utlačovaných chudých je do nebe volající hřích a tuto situaci je třeba změnit.
Jedním z prvních, kdo se zastával zotročování indiánů byl dominikán a pozdější biskup Bartolomé de Las Casas (1484 - 1566). Přes svou počáteční konformitu se španělskými konkvistadory se stal později vášnivým bojovníkem za práva indiánů a dokonce zpochybňoval španělskou politiku vůči nově objevenému kontinentu, za což byl kritizován u krále samotným K. Kolumbem. Chtivost nových pánů způsobila zotročení a vyvraždění indiánů, takže bylo nutné dovážet černé otroky z Afriky, protože "více vydrží". Las Casas napsal Historii Indiánů, kde zvěrstva bílých dobyvatelů podrobně popsal.
Dalším vzorem a oporou teologie osvobození je indský šlechtic Felipe Huamán Poma de Ayala, který zpočátku pomáhal španělům jako tlumočník, poté se vydal "hledat chudé Ježíše Krista", což pro něj byli umučení Indiáni. Ve svých Pamětech popsal všechna zvěrstva, které na svých putováních od španělů viděl.
Teologie osvobození zakládá svépomocné skupinky "Basis"-společenství, které společně řeší problémy komunity (jídlo, oblečení, mrtví a odvlečení příbuzní podezřelí z příslušnosti k levicovým guerrillám, jednání s nabubřelými úřady, četba a výklad Bible jako spásné zvěsti pro chudé, ale také výuka čtení a psaní).
Teologie osvobození v Latinské Americe se rozšířila po celém chudém Jihu. K teologii osvobození však také patří černá teologie USA i feministické proudy.
Význam teologie osvobození tkví ve vytvoření malých svépomocných (komunitních) jednotek, i k aktivaci na politické úrovni. Dokladem postupu je i poslední peruánský prezident Alejandro Toledo, který pochází z chudých indiánských poměrů.
Stanislava Sevčíková
Použitá literatura:
ŠEVČÍKOVÁ,S. Theologie der Befreiung als Ruf nach Anerkennung des Gott des Lebens
Zur Gottessuche von Gustavo Gutiérrez. Diplomová práce, Passau, 2002.
Alice Masaryková - sociální pracovnice, o které jsme se neučili
Motto: "…je snadnější bojovat v poli, než v době míru zápasit v každodenní bitvě života s chudobou a neštěstím." A.M. 1916
Alice Masaryková se narodila 3. května 1879 ve Vídni jako první dítě Tomáše Garrigue Masaryka a Charlotty Masarykové. V dětství se přestěhovala s rodiči do Prahy. Chodila do české školy a ve 13 letech s matčiným svolením vstoupila do Minervy, prvního dívčího gymnázia v českých zemích, založeného zásluhou Elišky Krásnohorské. Alici, zřejmě pod vlivem činnosti a názorů jejích rodičů, zajímaly sociální otázky jako tehdy řečený alkoholismus a negramotnost. Oba rodiče byli rovněž zastánci rovných práv žen včetně volebního práva a studia na vysokých školách. Alice si od dětství přála být lékařkou, toužila zmírňovat lidskou bolest, a hledat pro lidi zdraví.
V roce 1898 začala studovat na lékařské fakultě UK - jako jediná dívka ve třídě 50 chlapců. Brzy zjistila, že způsob a obsah výuky se neslučuje s její touhou pomáhat lidem v jejich utrpení. To, a pocit absence duchovního rozměru studia, přimělo Alici po prvním roce přejít na Filozofickou fakultu. Zde začala studovat historii a filozofii. Svoje vzdělání si rozšířila v zahraničí - v Londýně sbírala materiál pro svoji doktorskou práci o Magna Charta Libertatum, kterou v roce 1903 obhájila. Byla jednou z prvních žen, které získaly doktorát na FF, a vůbec první, která získala doktorát z historie. Poté strávila rok na berlínské univerzitě a jeden semestr v Lipsku. Po studiích přednášela o ženské otázce a angažovala se v prosazení volebního práva žen.
V tomto období ji nejvíce ovlivnil její pobyt ve Spojených státech v letech 1904-06. Zde měla příležitost být u počátků moderní sociální práce, když jí Mary Mc Dowell, ředitelka Settlement House, pozvala do Chicaga. Tato organizace pomáhala přistěhovalým v integraci a zároveň přispívala k udržení jejich tradic. Ve Spojených státech Alice poznala i Jane Addams, jejíž filozofie se jí velmi zamlouvala. Z tohoto pobytu si Alice podle vlastních slov odnesla přesvědčení, že jsou tři věci, které jsou v sociální práci důležité: duchovní povědomí, dobré vzdělání a oddanost oboru. Za pobytu ve Spojených státech se Alice zajímala o sociální podmínky přistěhovalců, zejména Čechů. V eseji The Bohemians in Chicago se zabývala otázkami jejich asimilace a hledání nového životního stylu.
Zpátky do vlasti se vracela s poznatky, které jí měly pomoci tvořit moderní podobu sociální práce. Přesto Alice chápala, že v Čechách dosud nemůže působit jako sociální pracovnice, a přijala místo profesorky na dívčím gymnáziu v Českých Budějovicích (1906-1910), později na dívčím lyceu v Praze-Holešovicích (1910-1914). Její studentky na ni vzpomínají jako na výraznou, originální osobnost, nepodobnou ostatním vyučujícím. Pomáhala chudším studentkám, např. sjednáním bezplatného ošetření u zubaře. V době svého učitelského působení se zabývala problematikou alkoholové závislosti a dvoje prázdniny strávila jako praktikantka v tehdejších ústavech pro choromyslné. Také se angažovala v hnutí na pomoc ohluchlým.
V letech 1911-12 se spolupodílela na otevření Sociologického semináře na české univerzitě a stala se vedoucí jeho praktické sekce. Sekce se zaobírala především konkrétními problémy, např. sociálními důsledky tuberkulózy, pracovními podmínkami průmyslových dělníků, sociální hygienou. Tento seminář je považován za předchůdce Katedry sociologie, ale také za první počin na poli akademické sociální práce.
Po vypuknutí 1. světové války, kdy její otec odešel do exilu, aby organizoval kampaň za nezávislé Československo, pokračovala Alice ve své učitelské práci a působení v sociologickém semináři. S Hanou Benešovou pomáhaly organizacím, které poskytovaly sociální a zdravotní službu. Poté, co byl její otec obviněn z velezrady, byla Alice na podzim roku 1915 zatčena a obviněna z velezrady také - za údajné ukrývání knih a rukopisů jejího otce. Z pražské vazby byla zakrátko převezena do vídeňské věznice. Jane Addams a Mary Mc Dowell, spolu se členy českých spolků v USA, rozpoutaly kampaň za její osvobození. V létě roku 1916, v době, kdy byl její rozsudek smrti změněn na 12 let vězení, byla propuštěna - zřejmě na nátlak amerického ministerstva zahraničí.
Po propuštění nesměla Alice vyučovat a byla pod policejním dohledem. Živila se soukromými lekcemi angličtiny a starala se o nemocnou matku. Organizovala setkání žen, na jejichž programu byly diskuse o systematicky organizované sociální práci, prováděné vzdělanými sociálními pracovníky. Má se za to, že v této době Alice Masaryková zavedla termín sociální práce poprvé v českém kontextu. S dr. Annou Berkovcovou připravovaly společně projekt školy sociální práce. Tu se podařilo otevřít již na podzim 1918. Vyšší škola sociální práce pro mladé ženy sídlila v budově holešovického lycea, kde dříve Alice učila. Studium bylo jednoleté. Později byla škola přejmenována na Vyšší školu sociálního zabezpečení a studium bylo rozšířeno na dva roky. Škola byla otevřena právě včas - konec války představoval zhoršené životní podmínky pro statisíce lidí. Alice předvídala, že nová republika, pro jejíž vytvoření její otec pracoval, bude potřebovat dobře organizovaný systém sociální péče, s pouze doplňkovou rolí dobrovolníků.
Rok 1918 byl začátkem velkých změn v Alicině životě. Její otec se vrátil do vlasti jako prezident nově vyhlášené Československé republiky. Vzhledem k nemoci matky se Alice ujala role první dámy republiky. Tuto úlohu zastávala pak zcela po její smrti. Také byla jmenována poslankyní Národního shromáždění a předsedkyní Československého červeného kříže (ČSČK). V této funkci odjela do Paříže, kde se setkala s Američanem Herbertem Hooverem a požádala o podporu Rockefellerovu nadaci, za jejíhož přispění byla v roce 1936 zřízena Vyšší (později Masarykova) škola sociální péče v Praze. Dále hledala pomoc u Britského a Amerického červeného kříže. Po svém návratu založila Společnost péče o dítě a do Československa pozvala své chicagské kolegyně, aby jí pomohly realizovat její cíle. Mezinárodní tým spolu s Ruth Crafword (m.j. autorka pamětí o A.M.) a Mary Hurlbutt provedl průzkum sociálních podmínek v Praze a poté se zaměřil na dva programy - sestavení adresáře sociálních agentur a otevření letní školy pro sociální pracovníky.
Další roky věnovala Alice intenzivní práci pro ČSČK, který chtěla přetvořit z "výboru dam" v demokratickou, mírotvornou, osvětovou a sociální instituci, pečující o zdraví a blaho celého národa. Organizace začala pracovat v podmínkách všudypřítomné chudoby, nedostatku, nakažlivých nemocí, migrace, invalidity, vdovství a osiření. Podle biografické črty z té doby pomohla Alice vytvořit: "…nový typ sociální práce…sociální práci, která je na jedné straně založena na sociologii, a na druhé straně sahá do oblasti umění." V roce 1928 se stala předsedkyní výboru 1. Mezinárodní konference sociální práce v Paříži a řídila jak její zasedání téhož roku, tak o čtyři roky později ve Frankfurtu na Mohanem.
Krátce po mnichovském diktátu v prosinci 1938 byla nucena rezignovat na funkci předsedkyně ČSČK. Po okupaci se situace pro ni stala neúnosnou a Alice odjela přes Švýcarsko do Spojených států, kde strávila celou válku. Přijala pozvání svých přátel a kolegů ze Settlement House, ale krátce poté na ni dolehlo vyčerpání a tragédie Československa. Přestěhovala se do sanatoria ve státě New York a během následujících pěti let vystřídala další sanatoria a příbytky svých přátel.
Po osvobození se vrátila do vlasti, ale ve svých 66 letech se už do veřejného života nezapojila. Podílela se pouze na vydávání spisů svého otce a matčiných dopisů. Rok 1948 byl pro ni sledem dalších ran - převzetí moci komunisty a smrt jejího bratra Jana. Odjela za svojí sestrou do Ženevy a do Československa už se nevrátila. V roce 1950 se přestěhovala do Spojených států a tam zůstala. Přes svůj věk se v tomto druhém exilu těšila dobrému zdraví, podílela se na práci české komunity, přednášela a hovořila v rádiu Svobodná Evropa. Zemřela v roce 1966 a v roce 1994 byly její ostatky převezeny do rodinného hrobu v Čechách.
Michaela Límová
Použitá literatura:
SKILLING, H.G. Matka a dcera, Charlotta a Alice Masarykovy. Praha, Gender Studies o.p.s. 2001.
KUBICKOVA, N. Historical Portraits of Important European Leaders in Social Work. Alice Masaryk (1879-1966)-Czechoslovakia. European Journal of Social Work Vol.4, No.3, s. 303 - 311.
*
Budeme rádi, když z našich stránek budete citovat s uvedením zdroje. Jak citovat z elektronických zdrojů se dozvíte z odkazu, který uvádíme v kapitole "Bude vás zajímat…". Lze použít např. tento vzor:
LÍMOVÁ, M. Alice Masaryková - sociální pracovnice, o které jsme se neučili. Internetová diskuse o historii sociální práce [online]. Aktualiz. 03.09.2002. Dostupné z
http://www.osf.cz/socialniprace.
*
*
Další dva texty nemapují přímo sociální práci v Čechách. Přístup Jane Addams ale působil na myšlení Alice Masarykové a činnost Alice Salomon ovlivnila pravděpodobně podobu oboru v našem geografickém prostoru rovněž. Navíc - příběhy zahraničních kolegyň jsou daleko snáze k nalezení, než ty "naše"...